Co bychom to byli za Kliktivisty, kdybychom nepřispěli do diskuse o facebookových či Twitter revolucích? Co myslíte, jsme blíže nadšeným vizím moderních komunikačních prostředků jako nositelů revoluce a svobody, nebo jsme skeptiky varujícími před nenaplnitelnými očekáváními a zneužitím? Uvidíme. Každopádně, moc nás nebaví nekonečné akademické diskuse, jde nám hlavně o to vyvodit z toho něco praktického a nějak to zužitkovat.
Někdy před rokem jsem měl dělat jednodenní workshop o nových médiích pro skupinu Egyptských novinářů v Praze. Okamžitě mě zachvátila panika. O roli Facebooku během arabského jara se na mých seminářích obvykle bavíme. Je to ovšem vcelku bezrizikové někde v Gruzii, kde ze sebe na toto téma uděláte snázeji odborníka. Jak s tím ovšem naložit před těmi, kteří byli přímo u toho? Co asi tak naučit mladé novináře ze země facebookové revoluce o nových médiích? Zvláště, když během své prezentace sledujete, jak je vaše vystoupení okamžitě tweetováno followerům, jichž měl každý z účastníků desetinásobně více než vy?
Uplynul rok a já vyrazil tentokrát přímo do Káhiry. Narozdíl od minula už jsem byl o trochu klidnější. Směsice pracovníků nevládek a aktivistů z Horního Egypta už alespoň nebyli novináři ani dočasní obyvatelé Tahríru. Díky tomu, že tento workshop byl kombinovaný ještě s workshopem o užití dokumentárního filmu, tři tajemství facebookových revolucí se mi přecijen poodhalila …
Kakofonie protestu
„Většina z nás začala během revoluce jako aktivisté online, postupně jsme zjistili, že jen to nestačí. Vyrazili jsme do terénu a oblastí, kde se lidé k internetu nepřipojí. A tam jsme se všichni potkali“, sdělila v průběhu workshopu jedna účastnice. Bylo to tak – síla sociálních sítí opravdu dodala událostem bezprecedentní dynamiku, kdy možnost sdílet informace v reálném čase hnala události dopředu svižným tempem skrze region. Z mladých lidí, běžně upoutaných ke svým Facebookovým profilům udělala rychle a jednoduše aktivisty. Možná příliš rychle, příliš jednoduše. Mladí liberálové se formují do bezpočtu uskupení a hnutí, oproti minulosti mají možnost svobodně šířit své názory a myšlenky. Sociální média jsou pro ně pověstnou bednou od mýdla, která umožní být více vidět a slyšet. Vede to až k tomu, že snad každý druhý aktivista se označuje jako novinář či filmař a informačních webů, facebookových stránek či blogů je nesledovatelné množství. Už tak značně sociálně diversifikovaná egyptská společnost se dále fragmentuje a takto rozdrobené, byť hlasité a akční hnutí může jen obtížně vyvažovat poměrně jednotnou linii a lety prověřenou offline strukturu Muslimského bratrstva či armádní hierarchii. Pocit nadšení z úspěšné revoluce se rychle vytrácí.
Číst a psát audiovisuálně
Opravdu nyní nemám v úmyslu si z někoho utahovat či se mu vysmívat, nicméně závěrečné hodnocení semináře jednou účastnicí vcelku hezky ilustruje můj další poznatek: Tato slečna si dle svých slov semináře vážila natolik, že byla inspirována stát se herečkou v dokumentárním filmu. Ehm. Udivuje mne na jednu stranu schopnost rozsáhle užívat komunikační nástroje, na druhou stranu neschopnost kriticky analyzovat mediální sdělení, nebýt schopen jasně rozlišovat mezi formou a obsahem. Dech mi vyrazilo naprosto nekritické přijetí filmu Kony 2012. Kde jsem čekal obvninění z manipulace a propagandy, přišlo dojetí a obhajoba kampaně, která je sice briliantní svým provedením, ovšem také navýsost kontroverzní co se obsahu týče. Nebylo to zdaleka poprvé, kdy se na podobném typu workshopu účastníci někdy až do krve zasekli na řešení zobrazovaného tématu a nebyli schopni trochu poodstoupit a kriticky se podívat se na to, jakých prostředků je používáno k prezentaci daného tématu, tedy zamyšlení nad tím kdo dané dílo vytvořil, jakou formu zvolil, pro jakou cílovou skupinu a s jakým účelem.
Plánovat plánovat plánovat
Poslední postřeh souvisí s neschopností využít možností komunikačních nástrojů ke komunikaci, která má nějakou hlavu a patu. Není problém zahltit facebookovou stránku či Youtube kanál informacemi, je ovšem výzvou využít informace strategicky tak, aby opravdu vedly k nějaké reálné žádoucí změně. Pozoroval jsem naprostou absenci jakéhokoli plánu či strategické úvahy o tom, co je cílem, jak jej dosáhnout, kdy a za pomoci jakých cílových skupin. Iniciativy jsou tak odsouzeny k nezdaru, aktivisté k vyhoření či radikalizaci. Přitom relativně stačí tak málo: jasně si pojmenovat problém, který chceme řešit, stanovit si realistické a dosažitelné cíle, určit si jasně cílovou skupinu, nástroje, nastavit realistický rozpočet a průběžně sledovat, zdali se držíme na zvolené cestě nebo z ní odbíháme mimo.
Budu-li příště školit facebookové revolucionáře, budu už klidnější. Zas tak se neliší od aktivistů na Ukrajině, v Barmě, Moldávii či Horní Lhotě. Dokud nebudou občané jakékoli společnosti schopni alespoň na základní úrovni přirozeně pracovat s informacemi: vyhledávat ty relevantní a příjímat je kriticky, audiovisuální sdělení tvořit a učinně je distribuovat, budou mít sice události díky sociálním médiím velký spád, ale spíše než jízda na klouzačce to bude jízda na saních po ledovém svahu, kde nikdo z posádky netuší, do čeho to nakonec napálí. Hmatatelná pozitivní společenská změna se nadále neobejde bez značného osobního nasazení, budování sítí, silných vazeb a bystrých tahounů, kteří dokáží jasně formulovat cíle a lidi kolem nich sjednotit. Moderní komunikační prostředky jim dnes pomohou zajistit, že budou slyšet a že budou schopni lidi rychleji a účinněji mobilizovat.